Jsem doma :D

A jsem doma už od čtvrtka/pátku O:)

Asi o půl šesté ráno jsem vycupitala z bytu s padesáti čtyřmi kilogramy zavazadel :D a nějak to všechno dotáhla na letiště, kde mi to šikovný pán zabalil a já to odtáhla k přepážce Lufthansy. Tam mi řekli, že mají radost, že mě vidí, ale bohužel letím s All Nippon Airways ( i když mám lístek koupený u Lufthansy a když jsem ANA psala ohledně přepravy šinajů, poslali mě k Lufthanse :D ), tak jsem zase táhla kufry vedle. Podařilo se mi ulovit místo vpředu a na okraji, jupí hurá, a čekala jsem frontu na zabavení kufrů.

Při čekání jsem si všimla, že jsem z kapsy vytratila svoji pandí čepici, tak jsem málem začala ronit slzičky, že už ji nikdy neuvidím a beztak si ji nechal nějaký zlý Číňan. Nicméně, kufry mi byly zabaveny (46.2 kg) a já vypuštěna jen s děsně těžkým batohem, co měl v kapse plyšového méďu :D, jsem nešťastně pobíhala a hledala čepici, než mě napadlo jít na informace. Tam už jsem viděla svoji čepici odloženou na pultíku, tak jsem na ně vyhrnula svůj nešťastný příběh, podepsala jim lejstro a tulíce se k čepici (je ten přechodník dobře?) jsem zase cupitala do Starbucks, protože prostě dárek od Só-senseje O:)

Na sensejův účet jsem si spálila jazyk jedním laté a zajedla nervozitu banánovým zákuskem. Pak jsem se pomaličku odebrala ke kontrole příručních zavazadel, nechala si udělat díru do karty rezidenta a pak už jen čekala na let.

Letadlo bylo plné Japonců, což bylo fajn. Seděla jsem v první lajně, tak jsem měla vždycky první jídlo a pití :D Jelikož jsem letěla de facto přes den (odlet v 11:00 dopoledne), tak jsem spala nanejvýš hodinu, zbytek jsem koukala na filmy a poslouchala pořád dokola Dvořáka (než mi došlo, že to má jen 6 skladeb - "Hej, tohle téma už tu bylo, že?" Chrrrr... "Tohle je mi nějak moc povědomé, počkat...")

Ňo, nemohla jsem se dočkat konce letu, fakt už jsem posledních pět hodin protrpěla a jelikož letadla nemají free wifi, nebylo komu (čtěte: senpajovi) fňukat O:)

Ale moc jsem se neměla těšit ven, neb jsem přestupovala v Düsseldorfu. Hrozné letiště. Prostě Německo. Nejdřív pustoprázdno, pak banda nepříjemných a ošklivých Němců... prý, že mi musí zkontrolovat kapsy - poté, co jsem prošla rámem a všecko, tak jsem nechápala, navíc jsem měla všechny kapsy maličké a prázdné, tak jsem na ně hleděla, jaké kapsy myslí, jestli na batohu. Pak mi ošklivá Němka (vážně mi přijde, že všechny Němky vypadají - blonďaté, statné a ošklivé o_O) projela pípací žehličkou na vlasy přes kapsy na kalhotách (jo, přesně tam schovávám dynamit) a nechali mě jít.

Tři hodiny čekání v Düsseldorfu. Free wifi jen na půl hodiny. V čekárně plné lidí jsem volala domů a říkala mamče, jak nesnáším Německo a jak mám chuť všechny postřílet :D
To byla chvíle, kdy jsem přes 24 hodin nespala (a předtím jen tak 3 hodiny), tak se nedivte. Neměla jsem ani euro (ale to by mi nestačilo, prý že je Tokio drahé, ale dle cen na letišti by mě zajímalo, kolik vlastně Němci vydělávají, protože dát 3 eura za půllitr Fanty? Já vím, že je to automat na letišti, ale i tak :D ) a bála jsem se tam usnout. Našla jsem pak místo, kde byla neomezená wifi, ale poslední půlhodinu jsem strávila obcházením "své čekárny" dokolečka jako zombie, protože kdybych si sedla, okamžitě bych usnula.
Do Prahy jsme letěli maličkým a divným letadlem, ale přežili jsme.

Zavazadla přijely skoro hned, tak jsem s těmi obrovskými kufry vyrazila radostně ven za senpajem, a páni celníci na mě: "Slečno, můžete na chviličku?" :D

Všechno jsem jim zapřela. A většinou to byla pravda. Denši džišo jsem drze zamlčela, protože jsem prolhaná kriminálnice a rostu pro šibenici.

Senpai mi donesl kytičku, já se nerozbrečela (ale chtělo se mi :D) a nechala ho všecky ty těžké věci tahat. V jednu ráno jsme byli v Olomouci, od 4 do 7 trochu spali (jsem musela přebalit kufry :D)  a ráno jsem vyrážela domů.

Btw chytila jsem bezva vyrážku a paní doktorka říkala, že se stejnou jí tam přišly už dvě mladé slečny, co se taky vrátily z Japonska, takže je to jasné - alergie na Evropu.

Ve středu zabraly antibiotika (mastička) a už začínám vypadat více jako člověk a méně jako muchomůrka.

Musím chodit do školy, nabrala jsem si nějak moc předmětů, ale mám se fajn, stýská se mi po Japonsku, ale že jsem doma, to jsem taky ráda O:)

Myslím, že mám ještě nějaké zážitky z cesty domů a tak, možná příště :3