Stane se spousta věcí.
Že jsem vycházela o hodinu později, to pomineme :3
Že jsem si tak nějak opět spletla vlakové linky... hm O:) já chtěla Keio linku a ona to byla Keio-Inokašira :P a nikde cedule se stanicemi, zřejmě proto, že se celé nádraží rekonstruuje. Ale aspoň jsem pak chytila o mnoho prázdnější vlak :) a nehrozilo mi udušení. Víte, co? Ničeho nelituju! :D Minimálně jsem nakoukla, jak vypadá Šimokitazawa před nádražím :)
A tak jsem dorazila na Šindžuku nakonec jen se zpožděním hodina a půl vůči původnímu plánu a 45minutovým zpožděním vůči plánu B. Jako bonus jsem se tam místo jednoho vláčku svezla třemi. Protože osobákem je to otrava a vyměnila jsem ho v Jojogi-uehaře za rychlík :3
Najít nástupiště Keio linky byl jeden zážitek, vybrat správný vlak.... no, dojela bych, ale vybrala jsem si zrovna osobák :P tak jsem chtěla přestoupit do vlaku, co už měl konečnou :D se stane O:) zmatený cizinec. :P
Pak jsem to teda vzala vlakem, co už nezastavoval po jedné stanici, ale musela jsem si hlídat přestup. To už bylo po desáté a já si říkala, že se na Takao dotáhnu někdy o půlnoci. Už jsem se zmiňovala, že nesnáším japonské vlaky? Ne? Tak ode dneška ano 3:) (kecá, jen je neschopná a snaží se na něco vymluvit).
Na posledním úseku před přestupem mě doprovodila banda děcek z nižší střední. Malí, uniformovaní a rozjívení :D kampak asi jeli, bez batůžků?
V Čófu jsem přistoupila na vlak, kterým jsem měla jet už od začátku :D a ten mě svezl do stanice Kitano. A tam konečně poslední přestup k hoře Takao. Víte, že je fajn si předem zjistit, do které stanice vlastně jedete? Já to nějak pozapomněla... ale intuice (selský rozum) mě nezklamal alespoň tentokrát.
Hned u východu z nádraží stálacedule jak kráva...tři krávy o.O se šesti trasami na vrchol a ještě dál. Nahoru jsem to vzala jedničkou, neb .... nesnáším lezení nahoru!
...
Milý deníčku, je dvanáct a právě mě vyhodili z vyhlídky :-( beztak chtěli tu free wifi jen pro sebe. Zkazili mi náladu tak, že mě i přešel hlad.
Vyběhla jsem si 108 schodů, prošla chrámový komplex a šlapala dál.
Náladu mi rázem zlepšil pohled na trasu, po které jsem se chtěla vrátit. Konečně les a úzké pěšinky podél srázu.
Proplácala jsem se bahnem na vrchol, chvilku tam pochodovala tam a sem, protože, co tam má člověk dělat sám?
Tak jsem vyrazila dolů a bylo to super, úzká stezka do vnitrozemí, stomečky, mosty, sníh, ach, ta příroda! Dělala jsem si selfie :P
Všem se děsně líbila moje čepice! Ha, po hoře Takao se procházela panda :D
Díky pomoci japonských manželů jsem i trefila na nádraží a ve tři odpoledne vyrazila zpět domů. A hádejte co, jela jsem speciálním spěšným :3
Cestu jsem celou prospala a nějak se i dolopotila domů. Teď zaslouženě odpočívám :3
Žádné komentáře:
Okomentovat