A jsem doma už od čtvrtka/pátku O:)
Asi o půl šesté ráno jsem vycupitala z bytu s padesáti čtyřmi kilogramy zavazadel :D a nějak to všechno dotáhla na letiště, kde mi to šikovný pán zabalil a já to odtáhla k přepážce Lufthansy. Tam mi řekli, že mají radost, že mě vidí, ale bohužel letím s All Nippon Airways ( i když mám lístek koupený u Lufthansy a když jsem ANA psala ohledně přepravy šinajů, poslali mě k Lufthanse :D ), tak jsem zase táhla kufry vedle. Podařilo se mi ulovit místo vpředu a na okraji, jupí hurá, a čekala jsem frontu na zabavení kufrů.
Při čekání jsem si všimla, že jsem z kapsy vytratila svoji pandí čepici, tak jsem málem začala ronit slzičky, že už ji nikdy neuvidím a beztak si ji nechal nějaký zlý Číňan. Nicméně, kufry mi byly zabaveny (46.2 kg) a já vypuštěna jen s děsně těžkým batohem, co měl v kapse plyšového méďu :D, jsem nešťastně pobíhala a hledala čepici, než mě napadlo jít na informace. Tam už jsem viděla svoji čepici odloženou na pultíku, tak jsem na ně vyhrnula svůj nešťastný příběh, podepsala jim lejstro a tulíce se k čepici (je ten přechodník dobře?) jsem zase cupitala do Starbucks, protože prostě dárek od Só-senseje O:)
Na sensejův účet jsem si spálila jazyk jedním laté a zajedla nervozitu banánovým zákuskem. Pak jsem se pomaličku odebrala ke kontrole příručních zavazadel, nechala si udělat díru do karty rezidenta a pak už jen čekala na let.
Letadlo bylo plné Japonců, což bylo fajn. Seděla jsem v první lajně, tak jsem měla vždycky první jídlo a pití :D Jelikož jsem letěla de facto přes den (odlet v 11:00 dopoledne), tak jsem spala nanejvýš hodinu, zbytek jsem koukala na filmy a poslouchala pořád dokola Dvořáka (než mi došlo, že to má jen 6 skladeb - "Hej, tohle téma už tu bylo, že?" Chrrrr... "Tohle je mi nějak moc povědomé, počkat...")
Ňo, nemohla jsem se dočkat konce letu, fakt už jsem posledních pět hodin protrpěla a jelikož letadla nemají free wifi, nebylo komu (čtěte: senpajovi) fňukat O:)
Ale moc jsem se neměla těšit ven, neb jsem přestupovala v Düsseldorfu. Hrozné letiště. Prostě Německo. Nejdřív pustoprázdno, pak banda nepříjemných a ošklivých Němců... prý, že mi musí zkontrolovat kapsy - poté, co jsem prošla rámem a všecko, tak jsem nechápala, navíc jsem měla všechny kapsy maličké a prázdné, tak jsem na ně hleděla, jaké kapsy myslí, jestli na batohu. Pak mi ošklivá Němka (vážně mi přijde, že všechny Němky vypadají - blonďaté, statné a ošklivé o_O) projela pípací žehličkou na vlasy přes kapsy na kalhotách (jo, přesně tam schovávám dynamit) a nechali mě jít.
Tři hodiny čekání v Düsseldorfu. Free wifi jen na půl hodiny. V čekárně plné lidí jsem volala domů a říkala mamče, jak nesnáším Německo a jak mám chuť všechny postřílet :D
To byla chvíle, kdy jsem přes 24 hodin nespala (a předtím jen tak 3 hodiny), tak se nedivte. Neměla jsem ani euro (ale to by mi nestačilo, prý že je Tokio drahé, ale dle cen na letišti by mě zajímalo, kolik vlastně Němci vydělávají, protože dát 3 eura za půllitr Fanty? Já vím, že je to automat na letišti, ale i tak :D ) a bála jsem se tam usnout. Našla jsem pak místo, kde byla neomezená wifi, ale poslední půlhodinu jsem strávila obcházením "své čekárny" dokolečka jako zombie, protože kdybych si sedla, okamžitě bych usnula.
Do Prahy jsme letěli maličkým a divným letadlem, ale přežili jsme.
Zavazadla přijely skoro hned, tak jsem s těmi obrovskými kufry vyrazila radostně ven za senpajem, a páni celníci na mě: "Slečno, můžete na chviličku?" :D
Všechno jsem jim zapřela. A většinou to byla pravda. Denši džišo jsem drze zamlčela, protože jsem prolhaná kriminálnice a rostu pro šibenici.
Senpai mi donesl kytičku, já se nerozbrečela (ale chtělo se mi :D) a nechala ho všecky ty těžké věci tahat. V jednu ráno jsme byli v Olomouci, od 4 do 7 trochu spali (jsem musela přebalit kufry :D) a ráno jsem vyrážela domů.
Btw chytila jsem bezva vyrážku a paní doktorka říkala, že se stejnou jí tam přišly už dvě mladé slečny, co se taky vrátily z Japonska, takže je to jasné - alergie na Evropu.
Ve středu zabraly antibiotika (mastička) a už začínám vypadat více jako člověk a méně jako muchomůrka.
Musím chodit do školy, nabrala jsem si nějak moc předmětů, ale mám se fajn, stýská se mi po Japonsku, ale že jsem doma, to jsem taky ráda O:)
Myslím, že mám ještě nějaké zážitky z cesty domů a tak, možná příště :3
pátek 26. února 2016
středa 17. února 2016
Poslední hodiny v Japonsku
Bude mi to chybět, hrozně moc. Výhled z okna pokoje, cesta na nádraží, červená brána školy, a to jsem se ještě nedostala ke Kóbukanu O:)
Celou úterní noc jsem balila a vážila kufry. Oba jsou napěchované a tak tak že se vleze ten větší do limitu. Ten menší snad ještě něco zvládne. O:)
Spala jsem asi tři hodiny, na rozdíl od Sondžin, která nespala vůbec, celou tu dobu se pokoušela zabalit :D
Asi kolem půl osmé jsme společně vynosily hory věcí do domečku na odpadky. A okolo půl deváté se Sondžin vypravila na letiště - jeden obrovský kufr, který váží tak dvakrát tolik, co ona, jeden menší kufr, dvě těžké tašky, taška s noťasem a ještě kabelka :) Já táhla velký kufr, na pomoc přišla ještě spolužačka z Polska se slečnou, kterou neznám, ale takhle ve čtyřech jsme dopravily Sondžinina zavazadla na nádraží Kjódó. Tam na Sondžin čekali její kamarádi, předpokládám z brigády, a všichni jsme ji doprovodily a dotáhly jí věci na Šindžuku, odkud už ji svezl autobus. Snad ji pustili do letadla s těmi všemi věcmi, chudáka :D
Díky Sondžin ale vím, že autobus na Naritu mě bude stát jen 2000 jenů (místo původních 3 100.- - je tam sleva pro důchodce a mládežníky :)) takže se zítra taky povezu autobusem :D jak jsem tahala ten Sondžin kufr, tak mě veškerá touha po dobrodružství ve vláčcích přešla :D (dobrodružství totiž budou ty 4 schody u nádraží :P a jeden obrubník :P)
Jak jsme Sondžin odmávali, vracela jsem se zase domů s nadějí, že si zarezervuju místo v letadle, ale houby s octem. Prostě to nejde. Můžu si jedině zarezervovat místo v letadle z Düsseldorfu do Prahy, kde je mi to upřímně jedno a výběr tam stejně moc není :D
Uvařila jsem si obří porci udonu, trochu poklidila pokoj a vyrazila na dobrodružnou cestu. Původně to měla být Akihabara pokus č. 2, ale jelikož je ten samý obchod i na Šindžuku, proč bych se trmácela někam dál :P
Ulovila jsem jedno pochybné denši džišo, elektronický slovník, nestál zas tak moc, ale i tak doufám, že bude užitečný :P kdyžtak to udám nějakému naivnímu prvákovi :3 ("tohle musíš mít v hodinách JCček, jinak v letňáku letíš (muhahaha)")
A zase domů, vysála jsem hory prachu a vytřela (heslo dne: hadr je lepší než topení), zametla zabordelenou předsíň a vůbec se snažila trošičku náš byt zkulturnit, ale všechno mi to kazil zážitek z kuchyně...
Víte, já si pořád říkala, proč v kuchyni cítím cigaretový smrad, když už tu Naomi týden není. A hádejte, co jsem našla... v koši v kuchyni, navíc pod sáčkem na odpadky - tři nedopalky! Já bych v té chvíli vraždila, fakt, že jo!
A ještě teď přemýšlím nad něčím hodně zlým.
No, za chvíli mi přijde kontrola pokojíčku, takže tímto tento výkřik končím a zřejmě... mě budete číst, až budu doma :)
Nebo na letišti :3 jeden nikdy neví, kdy se mu naskytne příležitost si postěžovat a zafňukat :3
Celou úterní noc jsem balila a vážila kufry. Oba jsou napěchované a tak tak že se vleze ten větší do limitu. Ten menší snad ještě něco zvládne. O:)
Spala jsem asi tři hodiny, na rozdíl od Sondžin, která nespala vůbec, celou tu dobu se pokoušela zabalit :D
Asi kolem půl osmé jsme společně vynosily hory věcí do domečku na odpadky. A okolo půl deváté se Sondžin vypravila na letiště - jeden obrovský kufr, který váží tak dvakrát tolik, co ona, jeden menší kufr, dvě těžké tašky, taška s noťasem a ještě kabelka :) Já táhla velký kufr, na pomoc přišla ještě spolužačka z Polska se slečnou, kterou neznám, ale takhle ve čtyřech jsme dopravily Sondžinina zavazadla na nádraží Kjódó. Tam na Sondžin čekali její kamarádi, předpokládám z brigády, a všichni jsme ji doprovodily a dotáhly jí věci na Šindžuku, odkud už ji svezl autobus. Snad ji pustili do letadla s těmi všemi věcmi, chudáka :D
Díky Sondžin ale vím, že autobus na Naritu mě bude stát jen 2000 jenů (místo původních 3 100.- - je tam sleva pro důchodce a mládežníky :)) takže se zítra taky povezu autobusem :D jak jsem tahala ten Sondžin kufr, tak mě veškerá touha po dobrodružství ve vláčcích přešla :D (dobrodružství totiž budou ty 4 schody u nádraží :P a jeden obrubník :P)
Jak jsme Sondžin odmávali, vracela jsem se zase domů s nadějí, že si zarezervuju místo v letadle, ale houby s octem. Prostě to nejde. Můžu si jedině zarezervovat místo v letadle z Düsseldorfu do Prahy, kde je mi to upřímně jedno a výběr tam stejně moc není :D
Uvařila jsem si obří porci udonu, trochu poklidila pokoj a vyrazila na dobrodružnou cestu. Původně to měla být Akihabara pokus č. 2, ale jelikož je ten samý obchod i na Šindžuku, proč bych se trmácela někam dál :P
Ulovila jsem jedno pochybné denši džišo, elektronický slovník, nestál zas tak moc, ale i tak doufám, že bude užitečný :P kdyžtak to udám nějakému naivnímu prvákovi :3 ("tohle musíš mít v hodinách JCček, jinak v letňáku letíš (muhahaha)")
A zase domů, vysála jsem hory prachu a vytřela (heslo dne: hadr je lepší než topení), zametla zabordelenou předsíň a vůbec se snažila trošičku náš byt zkulturnit, ale všechno mi to kazil zážitek z kuchyně...
Víte, já si pořád říkala, proč v kuchyni cítím cigaretový smrad, když už tu Naomi týden není. A hádejte, co jsem našla... v koši v kuchyni, navíc pod sáčkem na odpadky - tři nedopalky! Já bych v té chvíli vraždila, fakt, že jo!
A ještě teď přemýšlím nad něčím hodně zlým.
No, za chvíli mi přijde kontrola pokojíčku, takže tímto tento výkřik končím a zřejmě... mě budete číst, až budu doma :)
Nebo na letišti :3 jeden nikdy neví, kdy se mu naskytne příležitost si postěžovat a zafňukat :3
úterý 16. února 2016
Balíme! Valíme domů! Ano!
úterý 16. 2. 2016
Eeeh, v neděli jsem hezky kendovala a pak šla na poslední japonskou mši na dlouhou dobu :) dostala jsem další dárečky, od Kazuo-san růžový set ručník a krém na ruce :3 a Kó-san mi sehnal dva ručníky s Kumamonem, achjo, proč odjíždím tak brzy!
V pondělí jsem se dopoledne šla rozloučit do školy, odevzdala jim závěrečnou zprávu, vyzvedla svůj kytičkovaný ubrus, ubrus od Sondžin, vytiskla Sondžin formulář na závěrečnou zprávu :D a cupitala na poslední poslední keiko. Lidí bylo málo, ale aspoň jsem stihla prásknout po hlavě všechny senseje :) řekla jim ahoj a dotáhla domů všechnu svou výzbroj.
A dneska je úterý! Ráno jsme měli sraz na stanici Cukidži, Só-sensei a Kimura-san mě vzali na rybí trh, nadlábli jsme se suši (mmm :3 ) a já pak ještě oběhla Šibuju (doslova, jelikož jsem se opět ztratila).
A teď večer jen balím a balím a balím. Hrozně se těším domů!
A taky se mi stýská O:) Ale hrozně se těším domů!
Eeeh, v neděli jsem hezky kendovala a pak šla na poslední japonskou mši na dlouhou dobu :) dostala jsem další dárečky, od Kazuo-san růžový set ručník a krém na ruce :3 a Kó-san mi sehnal dva ručníky s Kumamonem, achjo, proč odjíždím tak brzy!
V pondělí jsem se dopoledne šla rozloučit do školy, odevzdala jim závěrečnou zprávu, vyzvedla svůj kytičkovaný ubrus, ubrus od Sondžin, vytiskla Sondžin formulář na závěrečnou zprávu :D a cupitala na poslední poslední keiko. Lidí bylo málo, ale aspoň jsem stihla prásknout po hlavě všechny senseje :) řekla jim ahoj a dotáhla domů všechnu svou výzbroj.
A dneska je úterý! Ráno jsme měli sraz na stanici Cukidži, Só-sensei a Kimura-san mě vzali na rybí trh, nadlábli jsme se suši (mmm :3 ) a já pak ještě oběhla Šibuju (doslova, jelikož jsem se opět ztratila).
A teď večer jen balím a balím a balím. Hrozně se těším domů!
A taky se mi stýská O:) Ale hrozně se těším domů!
neděle 14. února 2016
Rozlučka
sobota 13. 2. 2016
Můj denní režim... už ani neexistuje. To bude práce, dostat ho zase do normálu -_-
Na keiko jsem se vyklubala asi o půl hodiny později než obvykle :D ale katy jsem ještě stihla.
Jelikož mi bylo z pátku hrozně zle, skoro nic jsem nejedla. Navíc bylo venku kolem 20° C, takže jsme se potili jak v sauně. :D A můj výkon tomu pak taky odpovídal, horko, únava, slzy na krajíčku :D Ach ach, ještě že jste to neviděli.
Ale jinak bylo keiko moc fajn. A pak se vyrazilo na mou rozlučku, co mi uspořádali. Šli jsme do osvědčeného podniku Šója, což je kousíček od dódža a ještě menší kousíček od nádraží. Pilo se, jedlo se. Já statečně pila pivo, abyste věděli. Skoro jsem dopila i to druhé!
Dostala jsem několik dárečků, až mě málem rozbrečeli dojetím. Naštěstí už jsem byla v opojení alkoholu. Nišino-sensei mi nechal udělat cubadome s kytičkama a mým jménem na druhé straně, Mihori-senpai si vzpomněl na mé oblíbené One Piece, tak jsem od něj dostala dva tenuguie a ještě malou Hello Kitty v bógu. Hello Kitty nesnáším, ale tahle má ten sveřepý samurajský výraz a ... :3 není růžová... je super :3
Saori, fanynka Ozawa senseje, na mě taky nezapomněla. Krom sakurami posetého tenuguje, zeleného čaje a zelených KitKat mi slíbila, že až příště dojedu do Tokija, tak u ní můžu přespat. Navíc bydlí jen jednu stanici od Kóbukanu... a má pejska, co vypadá úplně jako plyšák.
Hlásit se znovu na VŠ, tak snad zkusím ten dvouobor - Japonština - FTK :D
Co je nejlepší na Japonsku? Že má kendó. A kendisty.
A jestli se mě budou ptát, jaké kamarády jsem tady v Japonsku našla, tak jim to povím... Reiko, Eri a jedno kendó dódžó :3
Po rozlučce mě ještě Šinkawa-sensei s notně opilým Murakami-sensejem lákali na suši, ale jelikož mi jely poslední vlaky, nedalo se nic dělat, pelášila jsem na nádraží.
Jo a taky jsme od pana vedoucího Šóji dostali kytičky, a jelikož tam bylo málo slečen, já dostala hned čtyři. :3 Kytičkýýý!!!!
Só-sensei vzpomínal na české cukroví, co jsem donesla na párty na konci roku. Já jim snad napeču a pošlu krabici, jak se vrátím :)
Ono to kendó není ani tak o mlácení lidí po hlavě (i když to tam taky patří :3 ), ale... jsou to ti lidi.
Ono to Japonsko není ani tak o těch svatyních, suši, konbini a všech úžasných věcech, ale... jsou to ti lidi. :)
Odpusťte podivný článek. Myslím, že jsem ještě trochu opilá O:)
Můj denní režim... už ani neexistuje. To bude práce, dostat ho zase do normálu -_-
Na keiko jsem se vyklubala asi o půl hodiny později než obvykle :D ale katy jsem ještě stihla.
Jelikož mi bylo z pátku hrozně zle, skoro nic jsem nejedla. Navíc bylo venku kolem 20° C, takže jsme se potili jak v sauně. :D A můj výkon tomu pak taky odpovídal, horko, únava, slzy na krajíčku :D Ach ach, ještě že jste to neviděli.
Ale jinak bylo keiko moc fajn. A pak se vyrazilo na mou rozlučku, co mi uspořádali. Šli jsme do osvědčeného podniku Šója, což je kousíček od dódža a ještě menší kousíček od nádraží. Pilo se, jedlo se. Já statečně pila pivo, abyste věděli. Skoro jsem dopila i to druhé!
Dostala jsem několik dárečků, až mě málem rozbrečeli dojetím. Naštěstí už jsem byla v opojení alkoholu. Nišino-sensei mi nechal udělat cubadome s kytičkama a mým jménem na druhé straně, Mihori-senpai si vzpomněl na mé oblíbené One Piece, tak jsem od něj dostala dva tenuguie a ještě malou Hello Kitty v bógu. Hello Kitty nesnáším, ale tahle má ten sveřepý samurajský výraz a ... :3 není růžová... je super :3
Saori, fanynka Ozawa senseje, na mě taky nezapomněla. Krom sakurami posetého tenuguje, zeleného čaje a zelených KitKat mi slíbila, že až příště dojedu do Tokija, tak u ní můžu přespat. Navíc bydlí jen jednu stanici od Kóbukanu... a má pejska, co vypadá úplně jako plyšák.
Hlásit se znovu na VŠ, tak snad zkusím ten dvouobor - Japonština - FTK :D
Co je nejlepší na Japonsku? Že má kendó. A kendisty.
A jestli se mě budou ptát, jaké kamarády jsem tady v Japonsku našla, tak jim to povím... Reiko, Eri a jedno kendó dódžó :3
Po rozlučce mě ještě Šinkawa-sensei s notně opilým Murakami-sensejem lákali na suši, ale jelikož mi jely poslední vlaky, nedalo se nic dělat, pelášila jsem na nádraží.
Jo a taky jsme od pana vedoucího Šóji dostali kytičky, a jelikož tam bylo málo slečen, já dostala hned čtyři. :3 Kytičkýýý!!!!
Só-sensei vzpomínal na české cukroví, co jsem donesla na párty na konci roku. Já jim snad napeču a pošlu krabici, jak se vrátím :)
Ono to kendó není ani tak o mlácení lidí po hlavě (i když to tam taky patří :3 ), ale... jsou to ti lidi.
Ono to Japonsko není ani tak o těch svatyních, suši, konbini a všech úžasných věcech, ale... jsou to ti lidi. :)
Odpusťte podivný článek. Myslím, že jsem ještě trochu opilá O:)
pátek 12. února 2016
Hakone!
Pátek 12. 2.
V pět ráno budíček. Nic proti tomu nemám, ale když se snažíte usnout a o půl dvanácté si to přihasí Britka s bojfrendem, hlasitě debatují a pak si ještě dá prát dvě pračky, to byste ji zabili. Nemluvě o tom, že si to prádlo pak ani neumí z pračky vyndat :P
V šest jsem vycupitala na vlak, úspěšně našla kamarádku z kenda a společně jsme vyrazily na dobrodružnou výpravu do Hakone. Asi dvě hodiny cesty?
Z nádraží jsme to vzaly autobusem ke svatyni. Autobus jel do kopečka a do kopečka a hlavně střídal jednu serpentinu za druhou, takže jediný žaludek nezůstal klidný.
Pak jsme to zakotvily v maličké restauraci na brzký oběd (karé udon! Chci předplatné do konce života :D ), načež se šly kouknout na kačky, kapříky, staré Edo (už jste viděli tu lampu, co vypadá jak zvon? O.o ) a pak se vracely na plavbu lodí po jezeře Ašinoko. Fudži jsme neviděly, páč bylo mlíko jak mlha (interní vtípek). Ale viděly jsme spoustu krásných hor okolo. Hakone je nádherné místo!
Když naše bohatýrská loď... kecám, měla falešná děla a na přídi byl římský voják :P ... zakotvila, svezly jsme se k muzeu Malého prince. To je tak úžasné místo! Uvnitř se nemělo fotit :-( ale kdybyste to mohli vidět!
Krom tisíc fotografií a dokumentů týkajících se Exupéryho života tam byly pokoje, kde žil - v dětském pokojíčku měl stejnou židličku, co jsme měli doma my - že se v půlce přehne a vznikne z vysoké dětské židličky nízká židlička se stolkem. Taky měl tapety s horkovzdušnými balóny. A spousta věcí z Malého prince tam byla taky. Modely planet s jejich obyvateli, liška, růže... vystavené knihy v nejrůznějších jazycích (5x Malý princ v češtině)... francouzské uličky... no povím vám, ti lidi se tam neuvěřitelně vyřádili. A krásné zahrady venku. A kaplička....
Zakončily jsme to v restauraci ve francouzském stylu, daly si kafe/čaj a zákusek (prosím, připomínejte mi, že nesmím šlehačku a nejlépe krémy vůbec...) a vyrazily vstříc - onsenu!!!
Tenzan se jmenoval. Moc pěkný. Nejdřív se vzdáte všeho oblečení, pak se vydrhnete jak nikdy předtím a zalezete si do horké vody. Pod širým nebem pak rozjímáte nad smyslem (...ženských vagonů, které stejně naplní smradlaví chlapi o.O ) ..čehokoliv... a přestanou vás bolet záda a vůbec všechno. Ach. Onsen pro všechny! (Kdo nesmrdí.)
A pak vláčkem zpátky domů :3
Super výlet. Příště pojeďte taky!
čtvrtek 11. února 2016
Už jen týden, už jen týden!
11. února 2016
Je tu dneska státní svátek, abyste věděli.
O víkendu jsem kendovala. V pondělí jsem si usmyslela, že se podívám na Akihabaru (část Tokia, kde najdete na jednom místě tisíc tabletů, tisíc iPhonů a všelijakou další elektroniku) a byl to pěkně hloupý nápad, protože nesnáším lidi a nesnáším hluk, a přesně toho je Akihabara plná :D
Tak jsem to celé úterý rozdýchávala :P
Ve středu mě čekalo dobrodrůžo s alkoholem. Protože Ozawa sensei odlétá v pátek do Austrálie, tak jsem se s ním chtěla rozloučit správně po kendisticku, lahví alkoholu! Jenže kde ji vzít?
I vzpomněla jsem si, že u nádraží Kjódó je obchod jen s alkoholem, tak jsem tam vyrazila plna nadějí, jak tam uvidím tu pravou a bude to láska na první pohled. Jenže ejhle, bylo zavřeno. o_O
Vrátila jsem se domů s nepořízenou, zato s kapesníčky s Rilakkumou. Myslela jsem, že to vzdám. Že bude jednodušší uprchnout na Srí Lanku a dělat, že mě unesli zuřivé veverky. Ale nedalo mi to a začala jsem pátrat, kde se ještě dá sehnat alkohol. Protože kupovat něco v supermarketu je děsně lejm a hlavně tomu nerozumím. :D
Po pečlivém pátrání jsem zamířila na nádraží Minami Šindžuku, prosmýkla se úzkými uličkami, která na mapě původně vypadaly jako široké silnice (Jdu vůbec dobře? Jsem vůbec ve správném městě?) a potom, co jsem na chvíli zabloudila k hasičům, jsem i trefila do ráje všech alkoholiků.
Bezradně jsem obcházela regály a pak statečně vykročila k paní za pokladnou.
"Mám dneska poslední trénink a chci dát mému učiteli kenda nějaké dobré saké!" pravila jsem rozhodně. A paní na to: "Učitel kenda? No tak to se podíváme!" ...kecám, tohle paní neřekla, zavolala mladého kluka a ten mi představil několik super lahví. Já si vyhlídla tu největší (prajzačkáááá) :D a on na ni nakonec ukázal, že prý "no když je to pro učitele kenda, tak asi tohle bude nejlepší".
Tak jsem to vzala a předala, snad to bude dobré :)
A dneska je čtvrtek a my byli se školou na sumó zápasech + další legrácky. Nejdřív byl jakýsi turnaj, pak rozhovor (natáčela to vše televize) s vítězem, pak koncertování sumó zápasníků a jejich partnerek (jeden měl k ruce 6 mladých holek, ostatní měli dospělé vyspělé ženy a střídali se v písničkách), pak tam naklusaly dětičky ze základky a praly se s dospělými sumó pány (děti vyhrávaly na plné čáře), pak se prali dva sumó pánové (legrácky, legrácky)... úplně nakonec proběhl další turnaj.
Jak vypadá sumó zápas:
Pět minut zpívá pán s vějířem: Ze zááápááádůůů příííchááázííí Hóóónzááá Noooovááák".
Pět minut zpívá pán s vějířem: Z výýýchóóódůůů příííchááázíííí Jééééndáááá Máááálýýýýý"
Honza s Jendou vydupou do kruhu, párkrát dupnou, tlesknou, rozhodí sůl, už to vypadá, že se na sebe vrhnou - ale ne, znovu se vrací, berou sůl a háží ji do kruhu, pak se konečně na sebe vrhnou!
A do pěti sekund je Jenda venku a zápas skončil.
Některé zápasy byly dobré. Asi tak pět. Zbytek skončil pomalu dřív, než začal. Ale viděla jsem sumó :3
A zítra Hakone! Malý princ! Jezero! Horké prameny!
Je tu dneska státní svátek, abyste věděli.
O víkendu jsem kendovala. V pondělí jsem si usmyslela, že se podívám na Akihabaru (část Tokia, kde najdete na jednom místě tisíc tabletů, tisíc iPhonů a všelijakou další elektroniku) a byl to pěkně hloupý nápad, protože nesnáším lidi a nesnáším hluk, a přesně toho je Akihabara plná :D
Tak jsem to celé úterý rozdýchávala :P
Ve středu mě čekalo dobrodrůžo s alkoholem. Protože Ozawa sensei odlétá v pátek do Austrálie, tak jsem se s ním chtěla rozloučit správně po kendisticku, lahví alkoholu! Jenže kde ji vzít?
I vzpomněla jsem si, že u nádraží Kjódó je obchod jen s alkoholem, tak jsem tam vyrazila plna nadějí, jak tam uvidím tu pravou a bude to láska na první pohled. Jenže ejhle, bylo zavřeno. o_O
Vrátila jsem se domů s nepořízenou, zato s kapesníčky s Rilakkumou. Myslela jsem, že to vzdám. Že bude jednodušší uprchnout na Srí Lanku a dělat, že mě unesli zuřivé veverky. Ale nedalo mi to a začala jsem pátrat, kde se ještě dá sehnat alkohol. Protože kupovat něco v supermarketu je děsně lejm a hlavně tomu nerozumím. :D
Po pečlivém pátrání jsem zamířila na nádraží Minami Šindžuku, prosmýkla se úzkými uličkami, která na mapě původně vypadaly jako široké silnice (Jdu vůbec dobře? Jsem vůbec ve správném městě?) a potom, co jsem na chvíli zabloudila k hasičům, jsem i trefila do ráje všech alkoholiků.
Bezradně jsem obcházela regály a pak statečně vykročila k paní za pokladnou.
"Mám dneska poslední trénink a chci dát mému učiteli kenda nějaké dobré saké!" pravila jsem rozhodně. A paní na to: "Učitel kenda? No tak to se podíváme!" ...kecám, tohle paní neřekla, zavolala mladého kluka a ten mi představil několik super lahví. Já si vyhlídla tu největší (prajzačkáááá) :D a on na ni nakonec ukázal, že prý "no když je to pro učitele kenda, tak asi tohle bude nejlepší".
Tak jsem to vzala a předala, snad to bude dobré :)
A dneska je čtvrtek a my byli se školou na sumó zápasech + další legrácky. Nejdřív byl jakýsi turnaj, pak rozhovor (natáčela to vše televize) s vítězem, pak koncertování sumó zápasníků a jejich partnerek (jeden měl k ruce 6 mladých holek, ostatní měli dospělé vyspělé ženy a střídali se v písničkách), pak tam naklusaly dětičky ze základky a praly se s dospělými sumó pány (děti vyhrávaly na plné čáře), pak se prali dva sumó pánové (legrácky, legrácky)... úplně nakonec proběhl další turnaj.
Jak vypadá sumó zápas:
Pět minut zpívá pán s vějířem: Ze zááápááádůůů příííchááázííí Hóóónzááá Noooovááák".
Pět minut zpívá pán s vějířem: Z výýýchóóódůůů příííchááázíííí Jééééndáááá Máááálýýýýý"
Honza s Jendou vydupou do kruhu, párkrát dupnou, tlesknou, rozhodí sůl, už to vypadá, že se na sebe vrhnou - ale ne, znovu se vrací, berou sůl a háží ji do kruhu, pak se konečně na sebe vrhnou!
A do pěti sekund je Jenda venku a zápas skončil.
Některé zápasy byly dobré. Asi tak pět. Zbytek skončil pomalu dřív, než začal. Ale viděla jsem sumó :3
A zítra Hakone! Malý princ! Jezero! Horké prameny!
pátek 5. února 2016
A zem se třásla!
Jen jsem měla chuť na trochu dramatický nadpis.
Dneska asi kolem půl osmé ráno bylo malé zemětřeseníčko. Opravdu malé, protože probíhalo následovně: "Proč se mi třepe postel? Jé, ono se to tady trochu třepe všechno? To bude asi zemětřesení! Hustý! Co mám dělat? Aha, už to skončilo..." :D
Naštěstí O:) přijít nějaké větší zemětřesení, tak asi patřím mezi oběti, protože bych zůstala v posteli :D
...No a byla jsem z toho zemětřesení v takovém šoku, že jsem zase usnula. (To nebylo ze šoku, ty kecko.)
No a co. Odpoledne jsem se vypravila na zdejší úřad ukončit zdravotní pojištění nebo-co-to-vlastně-bylo. Cesta je to asi tříkilometrová, nechtělo se mi kodrcat vláčkem (protože to by zahrnovala mnohem větší námahu než s GPS v ruce objevovat část Setagaja) a tak jsem šlapala. Okolo hasičů, okolo školek, okolo divného parku... :)
Pak jsem běhala z budovy do budovy od přepážky k přepážce :3 teda, tak to nebylo, ale navštívila jsem dvě budovy a každou z nich dvakrát, to se počítá :) Všichni tam byli hrozně milí, až by člověk na ty úřady snad chodil rád. Dostala jsem zpátky i část únorového poplatku, tak jsem spokojeně odkráčela. Dostala jsem i hezkou obálku, do které mám při odjezdu strčit tu svou kartičku a poslat jim to poštou. Nevím, jestli chtějí poslat i kartičku s mým ID, ale pošlu jim to taky, aby měli radost. :)
A do školy prý přišly naše obarvené kusy kytičkované látky, tak pošlapu v pondělí (snad) do školy. :) Už abych sepsala tu závěrečnou zprávu, co? O:)
Dneska asi kolem půl osmé ráno bylo malé zemětřeseníčko. Opravdu malé, protože probíhalo následovně: "Proč se mi třepe postel? Jé, ono se to tady trochu třepe všechno? To bude asi zemětřesení! Hustý! Co mám dělat? Aha, už to skončilo..." :D
Naštěstí O:) přijít nějaké větší zemětřesení, tak asi patřím mezi oběti, protože bych zůstala v posteli :D
...No a byla jsem z toho zemětřesení v takovém šoku, že jsem zase usnula. (To nebylo ze šoku, ty kecko.)
No a co. Odpoledne jsem se vypravila na zdejší úřad ukončit zdravotní pojištění nebo-co-to-vlastně-bylo. Cesta je to asi tříkilometrová, nechtělo se mi kodrcat vláčkem (protože to by zahrnovala mnohem větší námahu než s GPS v ruce objevovat část Setagaja) a tak jsem šlapala. Okolo hasičů, okolo školek, okolo divného parku... :)
Pak jsem běhala z budovy do budovy od přepážky k přepážce :3 teda, tak to nebylo, ale navštívila jsem dvě budovy a každou z nich dvakrát, to se počítá :) Všichni tam byli hrozně milí, až by člověk na ty úřady snad chodil rád. Dostala jsem zpátky i část únorového poplatku, tak jsem spokojeně odkráčela. Dostala jsem i hezkou obálku, do které mám při odjezdu strčit tu svou kartičku a poslat jim to poštou. Nevím, jestli chtějí poslat i kartičku s mým ID, ale pošlu jim to taky, aby měli radost. :)
A do školy prý přišly naše obarvené kusy kytičkované látky, tak pošlapu v pondělí (snad) do školy. :) Už abych sepsala tu závěrečnou zprávu, co? O:)
čtvrtek 4. února 2016
Když jede Miri na výlet sama
Stane se spousta věcí.
Že jsem vycházela o hodinu později, to pomineme :3
Že jsem si tak nějak opět spletla vlakové linky... hm O:) já chtěla Keio linku a ona to byla Keio-Inokašira :P a nikde cedule se stanicemi, zřejmě proto, že se celé nádraží rekonstruuje. Ale aspoň jsem pak chytila o mnoho prázdnější vlak :) a nehrozilo mi udušení. Víte, co? Ničeho nelituju! :D Minimálně jsem nakoukla, jak vypadá Šimokitazawa před nádražím :)
A tak jsem dorazila na Šindžuku nakonec jen se zpožděním hodina a půl vůči původnímu plánu a 45minutovým zpožděním vůči plánu B. Jako bonus jsem se tam místo jednoho vláčku svezla třemi. Protože osobákem je to otrava a vyměnila jsem ho v Jojogi-uehaře za rychlík :3
Najít nástupiště Keio linky byl jeden zážitek, vybrat správný vlak.... no, dojela bych, ale vybrala jsem si zrovna osobák :P tak jsem chtěla přestoupit do vlaku, co už měl konečnou :D se stane O:) zmatený cizinec. :P
Pak jsem to teda vzala vlakem, co už nezastavoval po jedné stanici, ale musela jsem si hlídat přestup. To už bylo po desáté a já si říkala, že se na Takao dotáhnu někdy o půlnoci. Už jsem se zmiňovala, že nesnáším japonské vlaky? Ne? Tak ode dneška ano 3:) (kecá, jen je neschopná a snaží se na něco vymluvit).
Na posledním úseku před přestupem mě doprovodila banda děcek z nižší střední. Malí, uniformovaní a rozjívení :D kampak asi jeli, bez batůžků?
V Čófu jsem přistoupila na vlak, kterým jsem měla jet už od začátku :D a ten mě svezl do stanice Kitano. A tam konečně poslední přestup k hoře Takao. Víte, že je fajn si předem zjistit, do které stanice vlastně jedete? Já to nějak pozapomněla... ale intuice (selský rozum) mě nezklamal alespoň tentokrát.
Hned u východu z nádraží stálacedule jak kráva...tři krávy o.O se šesti trasami na vrchol a ještě dál. Nahoru jsem to vzala jedničkou, neb .... nesnáším lezení nahoru!
...
Milý deníčku, je dvanáct a právě mě vyhodili z vyhlídky :-( beztak chtěli tu free wifi jen pro sebe. Zkazili mi náladu tak, že mě i přešel hlad.
Vyběhla jsem si 108 schodů, prošla chrámový komplex a šlapala dál.
Náladu mi rázem zlepšil pohled na trasu, po které jsem se chtěla vrátit. Konečně les a úzké pěšinky podél srázu.
Proplácala jsem se bahnem na vrchol, chvilku tam pochodovala tam a sem, protože, co tam má člověk dělat sám?
Tak jsem vyrazila dolů a bylo to super, úzká stezka do vnitrozemí, stomečky, mosty, sníh, ach, ta příroda! Dělala jsem si selfie :P
Všem se děsně líbila moje čepice! Ha, po hoře Takao se procházela panda :D
Díky pomoci japonských manželů jsem i trefila na nádraží a ve tři odpoledne vyrazila zpět domů. A hádejte co, jela jsem speciálním spěšným :3
Cestu jsem celou prospala a nějak se i dolopotila domů. Teď zaslouženě odpočívám :3
úterý 2. února 2016
Abyste věděli
Tak jen sedím, anebo spíš ležím doma a lituju se.
Motá se mi hlava kvůli hloupé páteři. Jediná poloha, kdy je mi fajn, je vleže na zemi. Tak ležím.
Chjo.
Motá se mi hlava kvůli hloupé páteři. Jediná poloha, kdy je mi fajn, je vleže na zemi. Tak ležím.
Chjo.
pondělí 1. února 2016
Permanentně pod vlivem a jiné opice
Neděle 31. 1.
Sraz o půl jedenácté na Uenu s Eri, která čtvrtého února vyráží k nám, do Olomouce. Šly jsme spolu nejdřív do muzea, kde jsme měly jako studentky Gakušúinu vstup zadarmo. Byla tam spousta věcí, které byste čekali v japonském muzeu - buddhistické sošky, katany, kimona, malůvky a ukázky kaligrafií... rozebíraly jsme u toho Českou republiku, takže jsem se věnovala výstavě jen napůl :) Nejvíc se mi líbily záštity katan, cuby. Krásné vzory... a taky vázy byly moc hezké. Nechápu, čím to barvili, že to vydrželo tak dlouho.
Pak mě Eri zavedla do nedalekého podniku nana's green tea, kde se specializují na věci s maččou, zeleným čajem. Daly jsme si tam obědové menu, což v mém případě byla obrovská porce nudlí udon, mačča laté (mmmm :3) a rýžové kuličky s anko polevou...ehm, kuličky z rýžové mouky, jsem na nich závislá O:) a anko je pasta ze sladkých fazolí, kterou taky můžu pojídat pořád. :) Byla jsem velice nešikovná, jelikož se mi parádně motala hlava...
Eri mi taky dala dárky. Všichni mi dávají dárky a co já pak s tím :D od Reiko včera CD a přívěšek, ať se mi splní sny, a krásný dopis <3 Eri mě pro změnu zásobila jídlem (i mačča čokoládou :3).
Po obědě jsme šly do Ueno ZOO, kde mají pandy. Jak se dalo očekávat, pandy ležely vyvalené na sluníčko a spaly :D o dost zábavnější podívaná byla třeba na opice, které zrovna taky obědvaly. Byli tam i tučňáci, lední medvěd, japonský hnědý medvěd, tuleni, kteří plavali pořád dokolečka dokola :D a červené pandy :3 no, myslím, že ZOO Zlín je hezčejší O:) Eri se pokoušela naučit pár frází česky a nutno ji pochválit, jak si to všecko pamatovala. Česká výslovnost je na odstřel, když se ji snažíte naučit cizince :D
Jo, byla jsem celý den jak v podnapilém stavu. To ta pitomá taška přes rameno. Už nikdy o_O
Ale do nana's green tea chci znovu. Chci ochutnat ten mačča zmrzlinový pohár :D
Sraz o půl jedenácté na Uenu s Eri, která čtvrtého února vyráží k nám, do Olomouce. Šly jsme spolu nejdřív do muzea, kde jsme měly jako studentky Gakušúinu vstup zadarmo. Byla tam spousta věcí, které byste čekali v japonském muzeu - buddhistické sošky, katany, kimona, malůvky a ukázky kaligrafií... rozebíraly jsme u toho Českou republiku, takže jsem se věnovala výstavě jen napůl :) Nejvíc se mi líbily záštity katan, cuby. Krásné vzory... a taky vázy byly moc hezké. Nechápu, čím to barvili, že to vydrželo tak dlouho.
Pak mě Eri zavedla do nedalekého podniku nana's green tea, kde se specializují na věci s maččou, zeleným čajem. Daly jsme si tam obědové menu, což v mém případě byla obrovská porce nudlí udon, mačča laté (mmmm :3) a rýžové kuličky s anko polevou...ehm, kuličky z rýžové mouky, jsem na nich závislá O:) a anko je pasta ze sladkých fazolí, kterou taky můžu pojídat pořád. :) Byla jsem velice nešikovná, jelikož se mi parádně motala hlava...
Eri mi taky dala dárky. Všichni mi dávají dárky a co já pak s tím :D od Reiko včera CD a přívěšek, ať se mi splní sny, a krásný dopis <3 Eri mě pro změnu zásobila jídlem (i mačča čokoládou :3).
Po obědě jsme šly do Ueno ZOO, kde mají pandy. Jak se dalo očekávat, pandy ležely vyvalené na sluníčko a spaly :D o dost zábavnější podívaná byla třeba na opice, které zrovna taky obědvaly. Byli tam i tučňáci, lední medvěd, japonský hnědý medvěd, tuleni, kteří plavali pořád dokolečka dokola :D a červené pandy :3 no, myslím, že ZOO Zlín je hezčejší O:) Eri se pokoušela naučit pár frází česky a nutno ji pochválit, jak si to všecko pamatovala. Česká výslovnost je na odstřel, když se ji snažíte naučit cizince :D
Jo, byla jsem celý den jak v podnapilém stavu. To ta pitomá taška přes rameno. Už nikdy o_O
Ale do nana's green tea chci znovu. Chci ochutnat ten mačča zmrzlinový pohár :D
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)