Den čtvrteční, 17. 9. 2015
Ráno jsem měla chuť koupit si letenku domů a prostě s tím vším prásknout, letět domů. Nedivte se, v noci jsem kvůli posunu času vůbec nespala, takže ráno jsem byla šíleně unavená, hladová, do toho přišla slečna ze správy domu, že máme sraz (o kterém nám nikdo nic neřekl), no co, sešly jsme se o půl hodiny později, tak nám vysvětlovala spoustu věcí...
Už v noci začalo pršet a pršelo celý den, naštěstí tu máme nějaké deštníky na vypůjčení, protože vlastní nemám a vzhledem k situaci si ani nebudu pořizovat. O půl dvanácté vyrazilo od našeho domu pět holek - já s Naomi, pak dvě holky z bytu pod námi a holčina z Německa, která už předtím žila v Tokiu tři roky (bohužel v jiné části). Kapánek jsme si pobloudily na stanici Šindžuku, ale jen s mírným zpožděním dorazily na sraz zahraničních studentů. Studentek a jednoho studenta. Další kupa informací na mou ubohou hlavu -_- musím si to pročíst. Zítra píšeme rozřazovací test. bylo by fajn trochu mrknout na japonštinu... -_-
Řeším hodně jídlo, před rokem jsem měla v tomhle ohledu full service, vařila rodina :D ale asi si koupím ty 2 kg rýže (a jestli to projde, tak potom těch 5 kg :P) a po cestě z nádraží domů jsem viděla několik obchodů se zeleninou a ovocem (byly tam i banány <3 ), takže to nějak přežiju :3
Uf. Vrátila jsem se domů asi o půl sedmé večer, protože jsme trochu obcházely obchody, holky něco potřebovaly a proč to neomrknout hned, že :) Já neodolala až v Daisu O:)
Tak, a zítra další zábavný den. Oproti ránu velká změna, začínám být víc nadšená a natěšená, ale stejně, kéž bych tu měla nějakou spolužačku o_O
Den páteční, 18. 9. 2015
Že prý vyjdeme 8:15. V ten čas volám na Naomi, jestli můžeme jít. Ozve se její britské "a do p*dele" a vychazíme o deset minut později. Na nádraží se holky hrozně táhnou. Dopadlo to tak, že do školy jsme skoro běžely a přišly ne 9:20, jak slečna chtěla, ale 9:30, akorát jak měl začít test. No naštěstí vyučující přišli 9:31, ale stejně mám chuť chodit sama. Anebo bez Naomi, protože to je pořád stejná písnička a já nebudu nahánět dvacetiletou holku přeci :3
Test byl hrozný. Nebyl by býval tak hrozný, kdybych nebyla 3 měsíce bez japonštiny a hlavně kdyby se nás nesnažili uhnat. Poslech vypadal tak, že jste slyšeli rozhovor, museli jste si v zadání přečíst otázku a vybrat 1 ze 4 odpovědí. Pauzy mezi rozhovory nemohly být víc jak 3 sekundy. Takové týrání jsme neměli ani v angličtině. Pak byla část na znaky gramatiku a čtení jako vystřižená z JLPT. Po pěti nás potom brali na malé interview, kde spíš chtěli vědět, co se chceme nejvíce učit, zda znaky, gramatiku či mluvení. Naivně jsme se domnívali a radovali, že na ruční psaní už nedojde a ono ejhle - tu máte, napište nám sakubun (slohovku)!
Měla jsem pak dvě hodiny čas, najedla jsem se tedy v univerzitní menze (*****) a pak bloumala po okolí. Je tu spousta kytiček, stromečků, ten nejmilejší pan vrátný na světě - normálně hlídá u brány a ukazujeme mu kartičky univerzity, ale taky se prochází nebo projíždí na kole po areálu a je úplně jedno, že mě vidí už podesáté, stejně kývne hlavou, zářivě se usměje a gokigenjóóó! ...Úplně ho žeru.
Ve dvě hodiny jsme vyrazily nás pět holek ze Sakura-džosui a tři Japonky ze Supporters na úřad ve Setagaje, což je okrsek (?), kde bydlíme. Museli jsme vyplnit nějaké papíry ohledně bydlení a byla to fuška až do půl páté (taky jsme se táhly metrem a vlakem a už jsem toho měla plné zuby, raději bych hodinu šlapala pěšky ... jo, i s těmi puchýři na nohou! :P ) Taky se pořád nemohli dohodnout, kde vlastně bydlíme, takže jsem papíry museli ještě jednou přepisovat... zabije nás byrokracie, né mor. Naštěstí tam neseděly babizny z českých úřadů, ale miloučké Japonky.
Pak ještě vyplnit něco o health insurance, což nechápu na co mám, jsem pojištěná dostatečně od školy, ale budiž.
Domů jsem došla asi v 7 večer se slzami na krajíčku, protože takový život je pro mě moc náročný. Nechápu, jak to zvládnou ty děcka, vracet se domů až kolem 8 večer. Já tu žít, skončím asi jako hikikomori (to jsou ti, co se zavřou ve svém domě/bytě/pokoji a nevylézají ven).
Sobota 19. 9. 2015
Drze se válím v posteli až do desíti a do dvanácti nevylézám z pokojíku. Proč taky, ...bojím se pokaždé vylézt ven o_O že mě Tokio sežere o_O Ve dvanáct a pár minut seberu odvahu a hladový žaludek a jdu kuchtit. Kdo by to řekl, že v té suprové kuchyni budou jen dva hrnce, oba špinavé. Vzala jsem ten více vyhovující a páni, drátěnka dokázala to černé vnitřní zdobení krásně sundat. Takže jsem sice s hodinovým zpožděním, ale s bezpečnějším náčiním udělala hrdě oběd (hasičskou polívku, heč!). Ještě mi zbylo na večeři.
Odpoledne jsem sebrala ještě víc odvahy, zabalila baťůžek a vydala se na výlet do supermarketu. Protože v konbini (takové sámošky všehochuťky otevřené 24 hodin) prostě nenakoupíte pořádně, je to jen poslední záchrana. Potulovala jsem se kolem Kjódského nádraží, šla na procházku náhodnou uličkou tam a zpátky, načež si mě u nádraží odchytil jeden pán a snažil se mě zlanařit do klubu fanoušků Tenrikjó. Vytřela jsem mu zrak, že Tenrikjó znám, ale na bonbónky domů mě teda nenalákal. Ale aspoň mě nasměroval k tomu supermarketu, kde jsem si nakoupila samé nepotřebné věci a k tomu dvě kila rýže a soba nudle. Něco s tím udělám :D
